DIDGERIDOO V JESKYNI 2017 - mezinárodní benefiční festival

Program festivalu DIDGERIDOO V JESKYNI · mezinárodní benefiční festivalO projektu festivalu v jeskyníchPartneři festivaluKontakty

Tento článek stávím před program, neboť jej považuji za vstupní bránu na letošní festival. Pokud Vás to prosím nezajímá, omlouvám se že Vás tímto zatěžuji, článek přeskočte a podívejte se přímo do záložky Program, je to Vaše právo a svobodná volba.





Ve shonu povinností pracovních i rodinných, zvláště v době týden před festivalem (schůzky, 20 telefonů a 40 emailů k festivalu denně), nemám většinou čas k vědomému zastavení a sdílení událostí za organizátorskou oponou. Tak jsem publikoval vše důležité k festivalu na web a FB, vypl telefon i internet a řekl si, že Vám napíšu něco od srdce a plic. Dělával jsem to první ročníky, festival pomalu rostl a pak jsem jednoduše nestíhal. Někteří z Vás mi píší, že jim na webu chybí ono „intimní a osobní“ z dob začátků. A tak to napravuji v době, kdy skoro šestileté Didgeridoo v jeskyni jde do „první třídy“.  

Po dlouhé době bych se tedy opět a rád podělil o intimní náhled na motivaci, která mě vedla založit benefiční jeskynní festival. V rozhovorech se mne na to ptalo už mnoho lidí. Jak to vlastně říct opravdu úplně a tak, aby návštěvník pochopil o co tu jde? Zkusil jsem k pátému festivalovému výročí náš první video medailonek – viz níže. V dnešní uspěchené době mám prý použít tak 2 min video, smíchat dobrý obraz a zvuk, neboť lidi nečtou dlouhé řádky, nemají čas. Za několik dnů spustím ještě jeden komunikační kanál. A pro ty, kterým nevadí si ukrojit 10 min. svého času k přečení tohoto článku, nabízím další vhled.  



Začnu od lesa, za to velmi popisně a konkrétně. Jako speciální pedagog, hudebník, rodič, zkrátka  člověk Zdenda, jsem v jedné etapě svého života býval více, než je zdrávo, naštvaný na sebe i systém kolem sebe. Ne pořád, ale občas a silně. Nechápal jsem, proč mám například dle zákona (úřednického příkazu) platit 1200 Kč za měsíční pobyt se stravou v běžné mateřské školce (lokální lesní školka stojí 3000 Kč) pro jednu z mých dvou dcer a vrahům českých dětí, automaticky platí daňoví poplatníci (já i Vy) v nejstřeženějších českých věznicích pobyt a výběr z několika (tří a více) obědů, posilovnu, hudební zkušebnu a další „izolační komfort“. Dále proč musí sociální služby poskytující péči rodinám dětí s vývojovým postižením, založené často rodiči vizionáři a nedobrovolnými bojovníky, kteří navíc vykrývají černou díru v politicko-nehospodárném systému služeb, nedůstojně žebrat o peníze na provoz služby a v kontrastu této skutečnosti platí systém „opravu“ feťáka, který si z rozmaru a nevědomosti zničil život? Rodiči vymodlenou a životem darovanou jednotu tělesného, psychického a sociálního zdraví jejich dítěte. Od výměny jehly, distribuci léků, profesionální psychoterapie, zdravotnické a sociální podpory, nyní velkou síť dosputných služeb (materiální i personální) až po odbornou supervizi pracovníků v této sociální službě. Proč systém přeplácí nadřazené soudce (přes 100.000 Kč měsíčně) a šampónové sportovce (přes 100.000 Kč za zápas a více) a podceňuje lékaře, psychology, pedagogické a sociální pracovníky, kteří denně zachraňují životy občanů bez rozdílu, podporují duševní růst mladých lidí, ovlivňují výchovu dětí nové generace, pomáhají rodinách dětí s těžkým postižením, pečují o seniory, kteří se celý život nadřeli a dnes dřou bídu? Také proč platíme z daní čtyřleté billboardové periody – měnící se usměvavé obličeje a vznešená gesta, která za desítky miliónů brázdí českou krajinu a opakovaně se vysmívají voličům rádobydemokratického uspořádání. Dohoda? Já se s politiky nikdy nedohodl, protože se nikdy neptali. Jinak bych jim kromě výše uvedeného řekl, že mě zajímá částka za všechny ty sociálně směšné, finančně neefektivní a samolibé politické billboardy u cest, a to od roku 1989 do roku 2016. Kdyby tato částka putovala na systém rané péče dětí s vývojovým postižením, kolik rodin by mělo kvalitnější život a kolik dětí by mohlo být dnes dospělými a možná více samostatnými jedinci? Demokratické volby jdou přeci udělat i bez této laciné vizualizace a guláše s pivem pro voliče. Nebudu dál psát o účinnosti prevence, která nejde vidět a hospodárnosti souvisejících mechanismů. Možná tušíte kam mířím a těchto příkladů by mohlo být stovky.

Zkrátka jsem se ptal: "Má náš systémový hospodář v pořádku priority"? V historii festivalu jsem se poprvé více otřel o politické nonsensy, i přesto, že nejsme politicky ani nábožensky závislý festival. Nicméně je to jen můj osobní názor, nesu za něj plnou zodpovědnost a prezentuji ho zde pro pochopení zcela odlišných souvislostí. Tím, že jsem jako fyzická osoba a později jako právnický subjekt - občanské sdružení – neziskovka, od svého vzniku nečerpal jediný obecní, městský, krajský, státní, evropský, norský, švýcarský a možná brzy čínský, grant či projekt, nemám tu slizkou povinnost, být formálně korektní vůči svému chlebodárci. Býval jsem myšlením ke státnímu hospodáři tak trochu rebel, tak se omlouvám za surovost sdělení v poslední větě :)   

Nebožka babička moudře říkávala: „Nechaj synku politiku a chyť sa radši škopíku". Přeložil jsem si to takto: nekecej o blbostech, které nezměníš a raději něco udělej, vytvoř něco lepšího, co má smysl pro tebe i druhé. Ono je dle mého důležitější uživit rodinu, než u piva kecat, jak ten systém a zákonodárci stojí za h***o. Měl jsem obraz hodpodáře, který dojí krávu, v jedné ruce kýbl a v druhé vemeno. Potíž je v tom, že kýbl je o metr vedle, než má být, mléko teče na zem (analogie – vzpoměňme na zemědělce, kteří demonstrativně – proti hloupým státním a EU příkazům, vylívali mléko do pole) a hospodáři tento akt už ani nevadí. Možná myslí na něco jiného. Třeba jak vyhrát v loterii na větší auto a dům. Tento obraz mě trápil, avšak v ničem smysluplném nepomohl. Vlastně trochu pomohl. Uvědomit si, že všechno je tak, jak má být.

A tak jsem přestal žonglovat s těmito mentálními výseky mnou vnímané reality a řekl si, že raději zalezu do díry – lůna Matky Země a budu hledat vnitřní klid. Každý muzikant hraje do ticha, stejně jako se každá dobrá vize rodí z vnitřní rozvahy a později odvahy ji zrealizovat. Uvědomil jsem si, že JÁ – TY – MY tvoří vyšší a funkční celek, že každý může změnit svět, pokud změní sebe. A tak jsem začal mnohem více dělat to, co mám rád a kde vidím obyčejný a praktický přínos sobě a druhým. Rozhodnutí si však vybralo svou daň nebo jsem byl možná prověřen prozřetelností, zda jsem skutečně připravený a hoden této cesty? Nevím, tuším, stalo se. Festival je také o příběhu blázna, který málem přišel o fyzické i duševní zdraví, rodinu i holý život. Dva urvané menisky v koleni, borelióza (páteř a kloub v pravé ruce), srdeční kolaps, nespavost a chronická únava atd. Teprve čelní srážka v mikrospánku z přetažení v minulém roce mě probudila snad už nadobro a já si plně uvědomil sílu daru, který mi byl svěřen – daru života, svobody a odpovědnosti. Děkuji všehomíru za pět festivalových let potu a krve, které daly možnost vyrůst pokoře, lásce a radosti k tomu, co dělám. Táta mi říkával: "Není ostuda spadnout, ale nepostavit se". A máma: "Všichni lidi všechno ví". Děkuji také mým rodičům, že mě vedli ke svobodě v rozhodování a poskytli obětavou láskyplnou péči. I oni dotovali festival svým časem i penězi. Proto jim zde srdečně děkuji a bylo by ode mne nefér, to zde nezmínit. Stejně jako fakt, že nebýt "mé" ženy a dětí, tak zde a nyní nepíši tyto řádky. Štěpán Rak s krásnými kytarovými tóny mi nedávno předal Komenského myšlenku (volně přejato, nedohledal jsem přesnou citaci): Nelze bojovat s temnotou, tu může rozpustit pouze jemný paprsek lásky. Čím větší temnota, tím menší světlo stačí.     

Žonglování s osudem – proč takový název? Když s týmem tvořím festival, který podporuje nejen kulturu, ale i benefici, tak mám pocit volby. Volby, která je svobodná, neokleštěná strachem o přežití, chtíčem něco změnit. Volba o naslouchání a neosobním bytí plynulého průtoku vyššího záměru. Záměru, který se zrodil v roce 2007 v jedné maďarské jeskyni na slovenském pomezí v jednom českém srdci. A tak jsem po pár letech přemítání a příprav oslovil RNDr. Jaroslava Hromase – ředitele Správy jeskyní ČR, který mne přijal, pochopil a povolil této myšlence žít. Děkuji celému týmu této úctyhodné instituce za pomoc v naplnění jednoho neosobního snu. Dalo by se říct, že mi „přišlo vnuknutí“, že spojení pravěkého prostoru s pravěkým nástrojem a hlasem může přinést nejen nevšední kulturní a emoční zážitek, ale také veřejnou pomoc tam, kde to jednoduše chybí. A je úplně jedno z jakého důvodu. Já jsem stát, ty jsi stát, my jsme stát. Platí to pro rodinu, malý kmen, stejně jako obrovský národ. Ukazovat na viníka je fakt jednoduché. Chtěl jsem si původně v jeskyni „jen“ zahrát a nahrát pár písniček a místo toho dávám prostor druhým hráčům, aby i oni dávali druhým lidem svou hudbu, radost a tvořivost. Nedohlédl jsem na začátku snění, co se může stát v budoucnu. Žádný promyšlený projekt s personálním, finančním a organizačním nastavením od A do Z. První šlo srdce, pak rozum. Byla to jen intuitivní volba a nyní jsem odpovědný za plnění snu, který přináši radosti, starosti, výzvy, učení, smysl, vědomí pokory, růstu, lásky a naděje, že tento svět všichni spoluvytváříme a měníme do podoby, kterou si zvolíme.

Festival funguje díky mé víře v lepší svět a díky rodinám a přátelům, kteří tvoří skvělý tým založený na nadšení, vzájemné pomoci, lásce, respektu a radosti. Zde jim patří velké DĚKUJI. A samozřejmě jedním dechem DĚKUJI Vám – návštěvníkům, bez kterých by festival nemohl být, zaplatit provoz a hlavně by neměl smysl. Festival vnímám jako živý organismus založený na oboustranném procesu učení a sdílení. Jak napsal do festivalvé kroniky Ondřej Smeykal (výtah): "Přeju festivalu, aby se nebál nových forem a hledání svého výrazu. Festivalů je po světě mnoho, proto by bylo fajn, kdyby tenhle byl něco víc. Mám tím na mysli, aby se z festivalu stalo takové vícedimenzionální a přitom obyčejné lidské setkání, na které se budeme těšit. A to, že se tam hraje na didgeridoo, je vlastně úplně vedlejší :)". Děkuji zde Ondřejovi za jeho vhledy a pomoc, neboť jej vnímám jako přítele a zároveň supervizora - zkušenějšího a moudřejšího člena české didgeridoo komunity. A o to víc jsem rád, že letos tematicky zazní Československá didgeridoo scéna na základě Vašeho hlasování a otevře se nový prostor pro sdílení.      

4. festivalový ročník přinesl mylník, který mám nutkání stručně připomenout. Při posledním vystoupení (Bear Love, Ondřej Smeykal, Adrew Begay) v jeskyni jsem šel bez světel hluboko do jeskyně a v slzách se loučil s festivalem a nadějí pokračovat dál. Byl jsem na kolenou, sražen, pokořen. Ego říkalo dělej, makej, to musíš zvládnout, ale srdce a tělo byly unavené. Neměl jsem sílu, byli jsme ten ročník ve velkých červených číslech (přes mínus 70.000 Kč) a já si chtěl vzít půjčku, vše splatit a skončit. Mít klid a být více se sebou a rodinou, o kterou jsem svou festivalovou tvrdohlavostí málem přišel. Stal se však opak a kdo zná akci Fénix a dobrodince Honzu, ví jak to dopadlo. Více než 2000 dobrovolnických hodin za 5 let pro jeskyní vizi mě ujistilo, že mě to stále baví a hlavně dává smysl.

Dnes Vám chci nejen poděkovat, ale sdělit důležitý záměr pro letošní ročník. Věřím, že když každý návštěvník zapálí v kostele a jeskyni čajovou svíčku a pošle přání, myšlenku či modlitbu někomu nebo za něco, posílí se záměr nejen festivalové vize, ale i Váš osobní záměr. Tato síla malého světla se matematicky vzato násobí a když si představím např. 300-400 svíček před hudebním pódiem v jeskyni, mrazí mě v zátylku. Letošní ročník v kostele i jeskyni začneme tichem a světlem. Alespoň pár minut ztišení, pokory, prosby či poděkování. Vaším svíčkovým záměrům bude sloužit hudba jako radostný pomocník. Jak řekl Mozart: „Tam, kde končí slova, začíná hudba“. Je fakt velmi příjmné vidět, slyšet a fyzicky cítit akustickou hudbu v pravěké jeskyni, kde není telefonní signál či WI-FI free zone – „jen“ Vy, ticho, hudba, jeskyně, hudebníci, pořadatelé a fyzický, psychický, sociální i duchovní pocit naší Matky Země. Již pět let to cítím a i přes veškerý organizační shon je mi s Vámi stále dobře - teda lépe :)

Rád bych se v závěru podělil o část prohlášení Světové rady původních národů (WCIP) z roku 1977. Festivalem v jeskyni projevujeme od počátku jeho vzniku úctu i našim předkům.  

„My, představitelé původních národů světa, kteří jsme se sešli v tomto koutě naší Matky Země na velkém shromáždění moudrých, vydáváme toto prohlášení všem národům:

Jsme hrdi na svou minulost: kdy země byla naší matkou živitelkou, kdy noční obloha byla naší společnou střechou, kdy Slunce a Měsíc byly našimi rodiči, kdy všichni byli bratry a sestrami, kdy pod sluncem vyrůstaly naše velkolepé civilizace, kdy naši náčelníci a starší byli vynikajícími vůdci, kdy právo a jeho vykonávání ovládala spravedlnost.

Pak přišly jiné národy: a ty žíznily po krvi, zlatě, půdě a jejím bohatství, v jedné ruce nesly kříž a ve druhé meč, aniž by znaly nebo chtěly poznat náš svět, pokládaly nás za nižší bytosti než zvířata, ukradly nám naši půdu a vyhnaly nás z naší půdy, ze synů Slunce učinily otroky.“  

Uzavřu tuto intimní úvahu, můj nejdelší článek :) a sdílení ještě citátem Karla Čapka z jeho méně známého díla Adam stvořitel: „Kdyby Bůh věděl, co činí, tak by toho nechal“. Hluboce věřím, že část s-tvoření je tedy na nás. Na lidech, kteří žijí tady a teď. 

Děkuji všem, kteří jste dočetli až sem. Nyní víte o jeskynním festivalu, na který se chystáte, trochu více. Budu rád, když si uvědomíte, že festival nenabízí „jen“ zábavu. Těším se na Vaši přítomnost a příběhy a pro hlubší vzájemné pochopení nabízím toto intimní okénko sdílení.

Mír s Vámi a Vašimi blízkými, užijte si letošní festival.

PS: Budu rád za Vaše zpětné vazby na festival nebo tento článek v sekci Vzkazy nebo na mail zdenda@cave-beat.org. Děkuji.

Zdenda      



DŮLEŽITÉ INFORMACE PŘED FESTIVALEMPoklidné vánoce v kruhu blízkých, zdraví a sílu do nového k-roku 2013 | Rekapitulace letošního 2.ročníku DIDGERIDOO V JESKYNI 2012 |

Tento článek stávím před program, neboť jej považuji za vstupní bránu na letošní festival. Pokud Vás to prosím nezajímá, omlouvám se že Vás tímto zatěžuji, článek přeskočte a podívejte se přímo do záložky Program, je to Vaše právo a svobodná volba.





Ve shonu povinností pracovních i rodinných, zvláště v době týden před festivalem (schůzky, 20 telefonů a 40 emailů k festivalu denně), nemám většinou čas k vědomému zastavení a sdílení událostí za organizátorskou oponou. Tak jsem publikoval vše důležité k festivalu na web a FB, vypl telefon i internet a řekl si, že Vám napíšu něco od srdce a plic. Dělával jsem to první ročníky, festival pomalu rostl a pak jsem jednoduše nestíhal. Někteří z Vás mi píší, že jim na webu chybí ono „intimní a osobní“ z dob začátků. A tak to napravuji v době, kdy skoro šestileté Didgeridoo v jeskyni jde do „první třídy“.  

Po dlouhé době bych se tedy opět a rád podělil o intimní náhled na motivaci, která mě vedla založit benefiční jeskynní festival. V rozhovorech se mne na to ptalo už mnoho lidí. Jak to vlastně říct opravdu úplně a tak, aby návštěvník pochopil o co tu jde? Zkusil jsem k pátému festivalovému výročí náš první video medailonek – viz níže. V dnešní uspěchené době mám prý použít tak 2 min video, smíchat dobrý obraz a zvuk, neboť lidi nečtou dlouhé řádky, nemají čas. Za několik dnů spustím ještě jeden komunikační kanál. A pro ty, kterým nevadí si ukrojit 10 min. svého času k přečení tohoto článku, nabízím další vhled.  



Začnu od lesa, za to velmi popisně a konkrétně. Jako speciální pedagog, hudebník, rodič, zkrátka  člověk Zdenda, jsem v jedné etapě svého života býval více, než je zdrávo, naštvaný na sebe i systém kolem sebe. Ne pořád, ale občas a silně. Nechápal jsem, proč mám například dle zákona (úřednického příkazu) platit 1200 Kč za měsíční pobyt se stravou v běžné mateřské školce (lokální lesní školka stojí 3000 Kč) pro jednu z mých dvou dcer a vrahům českých dětí, automaticky platí daňoví poplatníci (já i Vy) v nejstřeženějších českých věznicích pobyt a výběr z několika (tří a více) obědů, posilovnu, hudební zkušebnu a další „izolační komfort“. Dále proč musí sociální služby poskytující péči rodinám dětí s vývojovým postižením, založené často rodiči vizionáři a nedobrovolnými bojovníky, kteří navíc vykrývají černou díru v politicko-nehospodárném systému služeb, nedůstojně žebrat o peníze na provoz služby a v kontrastu této skutečnosti platí systém „opravu“ feťáka, který si z rozmaru a nevědomosti zničil život? Rodiči vymodlenou a životem darovanou jednotu tělesného, psychického a sociálního zdraví jejich dítěte. Od výměny jehly, distribuci léků, profesionální psychoterapie, zdravotnické a sociální podpory, nyní velkou síť dosputných služeb (materiální i personální) až po odbornou supervizi pracovníků v této sociální službě. Proč systém přeplácí nadřazené soudce (přes 100.000 Kč měsíčně) a šampónové sportovce (přes 100.000 Kč za zápas a více) a podceňuje lékaře, psychology, pedagogické a sociální pracovníky, kteří denně zachraňují životy občanů bez rozdílu, podporují duševní růst mladých lidí, ovlivňují výchovu dětí nové generace, pomáhají rodinách dětí s těžkým postižením, pečují o seniory, kteří se celý život nadřeli a dnes dřou bídu? Také proč platíme z daní čtyřleté billboardové periody – měnící se usměvavé obličeje a vznešená gesta, která za desítky miliónů brázdí českou krajinu a opakovaně se vysmívají voličům rádobydemokratického uspořádání. Dohoda? Já se s politiky nikdy nedohodl, protože se nikdy neptali. Jinak bych jim kromě výše uvedeného řekl, že mě zajímá částka za všechny ty sociálně směšné, finančně neefektivní a samolibé politické billboardy u cest, a to od roku 1989 do roku 2016. Kdyby tato částka putovala na systém rané péče dětí s vývojovým postižením, kolik rodin by mělo kvalitnější život a kolik dětí by mohlo být dnes dospělými a možná více samostatnými jedinci? Demokratické volby jdou přeci udělat i bez této laciné vizualizace a guláše s pivem pro voliče. Nebudu dál psát o účinnosti prevence, která nejde vidět a hospodárnosti souvisejících mechanismů. Možná tušíte kam mířím a těchto příkladů by mohlo být stovky.

Zkrátka jsem se ptal: "Má náš systémový hospodář v pořádku priority"? V historii festivalu jsem se poprvé více otřel o politické nonsensy, i přesto, že nejsme politicky ani nábožensky závislý festival. Nicméně je to jen můj osobní názor, nesu za něj plnou zodpovědnost a prezentuji ho zde pro pochopení zcela odlišných souvislostí. Tím, že jsem jako fyzická osoba a později jako právnický subjekt - občanské sdružení – neziskovka, od svého vzniku nečerpal jediný obecní, městský, krajský, státní, evropský, norský, švýcarský a možná brzy čínský, grant či projekt, nemám tu slizkou povinnost, být formálně korektní vůči svému chlebodárci. Býval jsem myšlením ke státnímu hospodáři tak trochu rebel, tak se omlouvám za surovost sdělení v poslední větě :)   

Nebožka babička moudře říkávala: „Nechaj synku politiku a chyť sa radši škopíku". Přeložil jsem si to takto: nekecej o blbostech, které nezměníš a raději něco udělej, vytvoř něco lepšího, co má smysl pro tebe i druhé. Ono je dle mého důležitější uživit rodinu, než u piva kecat, jak ten systém a zákonodárci stojí za h***o. Měl jsem obraz hodpodáře, který dojí krávu, v jedné ruce kýbl a v druhé vemeno. Potíž je v tom, že kýbl je o metr vedle, než má být, mléko teče na zem (analogie – vzpoměňme na zemědělce, kteří demonstrativně – proti hloupým státním a EU příkazům, vylívali mléko do pole) a hospodáři tento akt už ani nevadí. Možná myslí na něco jiného. Třeba jak vyhrát v loterii na větší auto a dům. Tento obraz mě trápil, avšak v ničem smysluplném nepomohl. Vlastně trochu pomohl. Uvědomit si, že všechno je tak, jak má být.

A tak jsem přestal žonglovat s těmito mentálními výseky mnou vnímané reality a řekl si, že raději zalezu do díry – lůna Matky Země a budu hledat vnitřní klid. Každý muzikant hraje do ticha, stejně jako se každá dobrá vize rodí z vnitřní rozvahy a později odvahy ji zrealizovat. Uvědomil jsem si, že JÁ – TY – MY tvoří vyšší a funkční celek, že každý může změnit svět, pokud změní sebe. A tak jsem začal mnohem více dělat to, co mám rád a kde vidím obyčejný a praktický přínos sobě a druhým. Rozhodnutí si však vybralo svou daň nebo jsem byl možná prověřen prozřetelností, zda jsem skutečně připravený a hoden této cesty? Nevím, tuším, stalo se. Festival je také o příběhu blázna, který málem přišel o fyzické i duševní zdraví, rodinu i holý život. Dva urvané menisky v koleni, borelióza (páteř a kloub v pravé ruce), srdeční kolaps, nespavost a chronická únava atd. Teprve čelní srážka v mikrospánku z přetažení v minulém roce mě probudila snad už nadobro a já si plně uvědomil sílu daru, který mi byl svěřen – daru života, svobody a odpovědnosti. Děkuji všehomíru za pět festivalových let potu a krve, které daly možnost vyrůst pokoře, lásce a radosti k tomu, co dělám. Táta mi říkával: "Není ostuda spadnout, ale nepostavit se". A máma: "Všichni lidi všechno ví". Děkuji také mým rodičům, že mě vedli ke svobodě v rozhodování a poskytli obětavou láskyplnou péči. I oni dotovali festival svým časem i penězi. Proto jim zde srdečně děkuji a bylo by ode mne nefér, to zde nezmínit. Stejně jako fakt, že nebýt "mé" ženy a dětí, tak zde a nyní nepíši tyto řádky. Štěpán Rak s krásnými kytarovými tóny mi nedávno předal Komenského myšlenku (volně přejato, nedohledal jsem přesnou citaci): Nelze bojovat s temnotou, tu může rozpustit pouze jemný paprsek lásky. Čím větší temnota, tím menší světlo stačí.     

Žonglování s osudem – proč takový název? Když s týmem tvořím festival, který podporuje nejen kulturu, ale i benefici, tak mám pocit volby. Volby, která je svobodná, neokleštěná strachem o přežití, chtíčem něco změnit. Volba o naslouchání a neosobním bytí plynulého průtoku vyššího záměru. Záměru, který se zrodil v roce 2007 v jedné maďarské jeskyni na slovenském pomezí v jednom českém srdci. A tak jsem po pár letech přemítání a příprav oslovil RNDr. Jaroslava Hromase – ředitele Správy jeskyní ČR, který mne přijal, pochopil a povolil této myšlence žít. Děkuji celému týmu této úctyhodné instituce za pomoc v naplnění jednoho neosobního snu. Dalo by se říct, že mi „přišlo vnuknutí“, že spojení pravěkého prostoru s pravěkým nástrojem a hlasem může přinést nejen nevšední kulturní a emoční zážitek, ale také veřejnou pomoc tam, kde to jednoduše chybí. A je úplně jedno z jakého důvodu. Já jsem stát, ty jsi stát, my jsme stát. Platí to pro rodinu, malý kmen, stejně jako obrovský národ. Ukazovat na viníka je fakt jednoduché. Chtěl jsem si původně v jeskyni „jen“ zahrát a nahrát pár písniček a místo toho dávám prostor druhým hráčům, aby i oni dávali druhým lidem svou hudbu, radost a tvořivost. Nedohlédl jsem na začátku snění, co se může stát v budoucnu. Žádný promyšlený projekt s personálním, finančním a organizačním nastavením od A do Z. První šlo srdce, pak rozum. Byla to jen intuitivní volba a nyní jsem odpovědný za plnění snu, který přináši radosti, starosti, výzvy, učení, smysl, vědomí pokory, růstu, lásky a naděje, že tento svět všichni spoluvytváříme a měníme do podoby, kterou si zvolíme.

Festival funguje díky mé víře v lepší svět a díky rodinám a přátelům, kteří tvoří skvělý tým založený na nadšení, vzájemné pomoci, lásce, respektu a radosti. Zde jim patří velké DĚKUJI. A samozřejmě jedním dechem DĚKUJI Vám – návštěvníkům, bez kterých by festival nemohl být, zaplatit provoz a hlavně by neměl smysl. Festival vnímám jako živý organismus založený na oboustranném procesu učení a sdílení. Jak napsal do festivalvé kroniky Ondřej Smeykal (výtah): "Přeju festivalu, aby se nebál nových forem a hledání svého výrazu. Festivalů je po světě mnoho, proto by bylo fajn, kdyby tenhle byl něco víc. Mám tím na mysli, aby se z festivalu stalo takové vícedimenzionální a přitom obyčejné lidské setkání, na které se budeme těšit. A to, že se tam hraje na didgeridoo, je vlastně úplně vedlejší :)". Děkuji zde Ondřejovi za jeho vhledy a pomoc, neboť jej vnímám jako přítele a zároveň supervizora - zkušenějšího a moudřejšího člena české didgeridoo komunity. A o to víc jsem rád, že letos tematicky zazní Československá didgeridoo scéna na základě Vašeho hlasování a otevře se nový prostor pro sdílení.      

4. festivalový ročník přinesl mylník, který mám nutkání stručně připomenout. Při posledním vystoupení (Bear Love, Ondřej Smeykal, Adrew Begay) v jeskyni jsem šel bez světel hluboko do jeskyně a v slzách se loučil s festivalem a nadějí pokračovat dál. Byl jsem na kolenou, sražen, pokořen. Ego říkalo dělej, makej, to musíš zvládnout, ale srdce a tělo byly unavené. Neměl jsem sílu, byli jsme ten ročník ve velkých červených číslech (přes mínus 70.000 Kč) a já si chtěl vzít půjčku, vše splatit a skončit. Mít klid a být více se sebou a rodinou, o kterou jsem svou festivalovou tvrdohlavostí málem přišel. Stal se však opak a kdo zná akci Fénix a dobrodince Honzu, ví jak to dopadlo. Více než 2000 dobrovolnických hodin za 5 let pro jeskyní vizi mě ujistilo, že mě to stále baví a hlavně dává smysl.

Dnes Vám chci nejen poděkovat, ale sdělit důležitý záměr pro letošní ročník. Věřím, že když každý návštěvník zapálí v kostele a jeskyni čajovou svíčku a pošle přání, myšlenku či modlitbu někomu nebo za něco, posílí se záměr nejen festivalové vize, ale i Váš osobní záměr. Tato síla malého světla se matematicky vzato násobí a když si představím např. 300-400 svíček před hudebním pódiem v jeskyni, mrazí mě v zátylku. Letošní ročník v kostele i jeskyni začneme tichem a světlem. Alespoň pár minut ztišení, pokory, prosby či poděkování. Vaším svíčkovým záměrům bude sloužit hudba jako radostný pomocník. Jak řekl Mozart: „Tam, kde končí slova, začíná hudba“. Je fakt velmi příjmné vidět, slyšet a fyzicky cítit akustickou hudbu v pravěké jeskyni, kde není telefonní signál či WI-FI free zone – „jen“ Vy, ticho, hudba, jeskyně, hudebníci, pořadatelé a fyzický, psychický, sociální i duchovní pocit naší Matky Země. Již pět let to cítím a i přes veškerý organizační shon je mi s Vámi stále dobře - teda lépe :)

Rád bych se v závěru podělil o část prohlášení Světové rady původních národů (WCIP) z roku 1977. Festivalem v jeskyni projevujeme od počátku jeho vzniku úctu i našim předkům.  

„My, představitelé původních národů světa, kteří jsme se sešli v tomto koutě naší Matky Země na velkém shromáždění moudrých, vydáváme toto prohlášení všem národům:

Jsme hrdi na svou minulost: kdy země byla naší matkou živitelkou, kdy noční obloha byla naší společnou střechou, kdy Slunce a Měsíc byly našimi rodiči, kdy všichni byli bratry a sestrami, kdy pod sluncem vyrůstaly naše velkolepé civilizace, kdy naši náčelníci a starší byli vynikajícími vůdci, kdy právo a jeho vykonávání ovládala spravedlnost.

Pak přišly jiné národy: a ty žíznily po krvi, zlatě, půdě a jejím bohatství, v jedné ruce nesly kříž a ve druhé meč, aniž by znaly nebo chtěly poznat náš svět, pokládaly nás za nižší bytosti než zvířata, ukradly nám naši půdu a vyhnaly nás z naší půdy, ze synů Slunce učinily otroky.“  

Uzavřu tuto intimní úvahu, můj nejdelší článek :) a sdílení ještě citátem Karla Čapka z jeho méně známého díla Adam stvořitel: „Kdyby Bůh věděl, co činí, tak by toho nechal“. Hluboce věřím, že část s-tvoření je tedy na nás. Na lidech, kteří žijí tady a teď. 

Děkuji všem, kteří jste dočetli až sem. Nyní víte o jeskynním festivalu, na který se chystáte, trochu více. Budu rád, když si uvědomíte, že festival nenabízí „jen“ zábavu. Těším se na Vaši přítomnost a příběhy a pro hlubší vzájemné pochopení nabízím toto intimní okénko sdílení.

Mír s Vámi a Vašimi blízkými, užijte si letošní festival.

PS: Budu rád za Vaše zpětné vazby na festival nebo tento článek v sekci Vzkazy nebo na mail zdenda@cave-beat.org. Děkuji.

Zdenda      



DŮLEŽITÉ INFORMACE PŘED FESTIVALEMPoklidné vánoce v kruhu blízkých, zdraví a sílu do nového k-roku 2013 | Rekapitulace letošního 2.ročníku DIDGERIDOO V JESKYNI 2012 |
TOPlist